top of page

Testování a zkoušení, stále stejné mučení? (My stream of consciousness)

Až skončí vánoční prázdniny, děti půjdou do školy a některé z nich již budou psát pololetní testy, z učiva, což jsou informace z určitých oborů, o kterých jsme se jako společnost rozhodly a dohodly, že jsou důležité znát. A z tohoto se pak kolektivně testujeme... Říkáme si, musíš znát to a to, mít titul, certifikát z angličtiny, dům, drahé auto, atd. pak budeš mít hodnotu. Jenže tohle neplatí. To, kolik máme vědomostí, znalostí, úspěchů nebo peněz na účtě, nám náš pocit a vnímání své vlastní hodnoty nezajistí. Pokud ano, je to podmíněné, nestabilní a není to pravá sebehodnota. Mnoho případů ukazuje, že lidé, byť bohatí, úspěšní, nebyli šťastní a nakonec to s nimi nedopadlo dobře.

Já jsem také měla tato přesvědčení a díky nim jsem se vyčerpala, vyhořela a zažila několik období velkých propadů. Naštěstí jsem to následně zpracovala, ale trvalo to.... Proto si dovoluji tvrdit, že tato přesvědčení jsou nesmírně toxická a škodlivá. Možná namítáte, že je třeba v životě zvládat překážky. Je to vše součástí božského plánu. To sice ano, ale co by se nejhoršího stalo, kdybychom se zaměřili na DŮVĚŘOVÁNÍ a ne pouze na neustálé KONTROLOVÁNÍ a TLAK?


Někdy si říkám, proč jsme testováním tak posedlí? Testujeme se z matematiky a srovnáváme se napříč různými státy. (To je nějak nad mé chápání. K čemu je to dobré? Jak nám tato informace pomáhá? Že víme, že Dánové jsou lepší v dánštině než Češi v češtine?)

Je to tím, že i to, že jsme zde na Zemi? Je to náš úkol - vlastně takový test - velká zkouška. Zvládnout "ten život" zde. Máme určité lekce, zkoušky, kterými procházíme a na kterých jsme se dopředu domluvili.

Kdo hodnotí, jak jsme je zvládli? My sami. Pokud nezvládneme, je zde vždy možnost opakování. Hodnocení si dáváme hlavně my sami. Většinou to nejtvrdší. Dokazují to mnohé vzpomínky, které se ukazují během hypnoterapií.


Och a jak jsem testování, diktáty, přijímačky, maturita, atd. jako dítě, student nesnášela, nenáviděla, jak mě to stresovalo, frustrovalo a vlastně nic mi to pořádně nedávalo. Pouze stres a paniku.

Když jsem poprvé dostala trojku z testu, vůbec jsem nechápala proč:). Vždyť jsem všemu rozuměla, ale bohužel jsem nevěděla, že se mám učit definice zpaměti.


Někdy když si vzpomenu na svou minulost, nemohu ani uvěřit, že testování bylo téma mé bakalářské a diplomové práce. A nejen to! Když jsem téměř pověsila učitelství jako takové na hřebík, tak mým oborem bylo promo mezinárodních zkoušek. Opět testy, standardizované testy a zkoušky. Dnes vím, proč toto bylo mé téma. Šly mi totiž dobře vzorce a vzorečky. V momentě, kdy se dalo něco aplikovat na vzorec nebo se jednalo o rozbor vět, bylo to pro mě "easy peasy".

Jenže to neplatí pro všechny, že? Ne všichni to tak mají. A mnozí právě díky tomu ve školách "trpí", hlavně při testech, protože jejich učební styl je jiný a není tak logický a lineární, což je naše klasika. Děti, které se rodí, mají jiné předpoklady. Nepřišly sem, abychom je testovali ze starých a mnohdy neplatných informací, protože školský systém se nestihl upgradovat a učebnice změnit. Přišly sem z jiných důvodů a jejich energie boří zajeté systémy, kterých se bohužel držíme zuby nehty. Máme strachy z neznámého. A ty naše nové děti mají pro nás zatím nepoznanou energii:)).


Dnes vím a také trochu více rozumím, proč bychom neměli být na testování tak zaměřeni.

Vede totiž k POROVNÁVÁNÍ a to vede k SOUTĚŽIVOSTI.

SOUTĚŽIVOST NENÍ DOBRÁ INGREDIENCE PRO SPOLUPRÁCI.

Přesto někdo potřebuje být soutěživý. Je to pro něj dobré. Nicméně měl by soutěžit sám se sebou a porovnávat to, jak se sám zlepšil. A již v některých školách vidět je. Jupíí. Už za mého působení to bylo. Portfolio jsem jako učitelka milovala:).


Pokud se máme jako lidstvo posunout ve vědomí dále, potřebujeme se zaměřit na spolupráci. K čemu vede neustále porovnávání? K tomu, že máme buď malé sebevědomí nebo naopak. Ať ho máme velké či malé, máme pocit, že NEBUDEME DOST, KDYŽ NEBUDEME MÍT URČITÝ VÝKON.

Toto dále vede k přesvědčení, že pokud nejsme dost, tedy nemáme určité výsledky, určité známky, nenáme HODNOTU.


A to je jedna z nejhorších věcí, co se můžeme díky testování naučit. Nemám hodnotu, když dostanu dvojku, trojku, mám 50% z testu, atd. A mám hodnotu, když mám samé jedničky? Hmm, možná taky ne, protože Petra z áčka je má z hvězdičkou, chodí na padesát kroužků a já ne...


Opět jsme zpátky u HODNOTY: Pokud máte trauma z dětství a ze známek, obejměte své vnitřní dítě a řekněte mu: "Jsi v pořádku. Jsi cenný/á tak či tak. Podívej se, co všechno jsi už zvládl/a v tomto životě. Miluji tě."

Pokud vašim dětem nejdou testy, písemky, zkoušení u tabule, promluvte si s jejich učiteli. Zřejmě vaše dítě potřebuje jiný styl pro ověření vědomostí.

Dokonce se to dá i zjistit, které děti jsou více lineární a logické a které mají díky zastaralému systému hodnocení, mají ve škole náročný čas. (Lze zjistit v kurzu zde)

Důležité je podpořit sebe i své děti. Neselhali jste jako rodiče, pokud vaše děti nemají ve škole perfektní známky. Vy sami můžete mít "osypky", jen co si na školní období a zkoušení vzpomenete. je dost možné, že z této doby, máte uložené trauma. Pokud si stále vzpomenete na to, jak vám paní učitel/ka dala nespravedlivě špatnou známku z..., asi to tak bude. Dovolte si pocity, dýchejte, objímejte své vnitřní dítě a říkejte mu: "Jsi cenná/ý, ať máš jakoukoliv známku."

Vaše děti mají HODNOTU, i když mají horší či špatné známky. I vy máte hodnotu. Známky nic nepopisují. A jsou vždy uděleny dle hodnotících kritérií zadavatele testu. To samé platí o písemném hodnocení. Stále hodnotíme optikou někoho cizícho, jiného. Rozumím, že někdo potřebuje nastavit referenční rámec. Jenže, co když je tento rámec zastaralý a dávno neodpovídá světu, ve kterém žijeme?

Dávno totiž neplatí, že někdo, kdo má špatné známky, neuspěje a nebude mít stěstí v životě.

Dávno neplatí, že pokud máme samé jedničky, budeme šťastní a úspěšní.

Proto vás vyzývám, abyste si zkusili vyhodnotit, jak jste na tom se svou vlastní HODNOTOU na stupnici 0 až 5 (0 je nejméně, 5 nejvíce).

Jak jste dopadli? Pokud jste si dali 5, gratuluji. Pokud ne, doporučuji se zamyslet se nad tím, čím si definujete svou vlastní hodnotu.

VŠICHNI JSME totiž CENNÍ. VŠICHNI MÁME HODNOTU JEN TÍM, ŽE JSME. Není třeba nic navíc z toho, co jsme jako lidé vytvořili společností k tomu, abychom byli hodnotní. Každý život a tělo má hodnotu. Nikdo není více ani méně. Když toto poznání integrujeme do svého srdce, uleví se nám na té nejhlubší úrovni.

Přestaneme hledat? Ne. Ale přestaneme se bát naší motivací k učení bude radost. Budeme moci spolupracovat a vzájemně se podporovat. A to je nejdůležitější.







27 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše
bottom of page