Toto je téma, které si říkám, že bych chtěla oslovit již delší dobu.
Emoce jsou a byly strašákem po mnoho generací. Neuměli jsme s nimi pracovat. Neuměli jsme s nimi fungovat. Nerozuměli jsme jim, ani jejich zprávám. Měli jsme za to, že jsme jejich otrokem a je třeba je držet na uzdě.
Byly (a pro některé stále jsou) něco, co:
není dobře,
je špatné je vyjadřovat a nejsme pak v pořádku,
se nemá projevovat a má se potlačit,
by mělo zůstat schované (obzvláště vztek),
jsme ostatním říkali, aby "NEBYLI" (např. "Nebuď smutná")
je absolutně nepřijatelné a za co jsme dokonce potrestaní, když nepřestaneme v moment, kdy to ten druhý požaduje
nepatří ke "slušnému dospělému člověku a vychování"
nevyjadřujeme vůči svým rodičům (viz. vnitřní dítě se zraněním odmítnutí - např. nenávist)
DŽUNGLE
Někdy je to opravdu výzva se v emocích svých či těch ostatních zorientovat. Stejně tak jako v informacích, které lze o emocích najít.
Obecně slýcháme, že emoce se samy spouští, jsou záležitostí lidského vývoje, sloužily hlavně k přežití (strach a vztek) a že jsou v nás "vestavěné" již od narození. Tvrdí se, že fungují tak, že na základě nějakého podnětu se v mozku zaktivují určité neurony - např. smutku - které spustí chemické reakce v těle, které se navenek projevují určitým způsobem (např. pláčem).
Projevy emocí v obličeji také mohou sloužit ke komunikaci. Říká se, že jsou "univerzální". Když se někdo usmívá, může se zdát, že má radost, je šťastný, když se mračí, je nešťastný, když pláče, je smutný. Na to ale někdo, kdo je citlivější a vnímavější a rád pozoruje lidi kolem sebe, nemůže skočit. Víme, že toto může být jinak.
Proto mám ráda profesorku Lisu Feldman Barrett, která v knize "How Emotions are Made" říká, že:
1. emoce nejsou univerzální
2. nespouští se samy o sobě, ale my je tvoříme.
"Jsou kombinací fyzických částí vašeho těla, flexibilního mozku, který se napojuje na jakékoli prostředí, ve kterém se vyvíjí, a kulturou a výchovou. "
Zjednodušeně řečeno jsou to také naučené koncepty, které se učíme od narození také podle kultury, ve které žijeme. Tato teorie by podle mého potvrzovala například to, jak se za různé věci a situace stydíme, jak se individuálně v daných situacích urážíme. Výchovu a kulturu nelze od prožívání a vyjadřování emocí oddělit.
Vědce teorie profesorky Lisy zřejmě trochu štve. Pro mě je to znamení, že stále i přes masivní výzkum mozku a všech jeho částí, stále (naštěstí) nevíme všechno :) . Myslíme si, že již víme vše a pak se následně tím rigidně řídíme a nechceme připustit nic nového, protože by to přineslo chaos a ztratili bychom kontrolu. Tím bychom mohli zabřednout do nejistot a tím pádem by byl náš svět nebezpečným, nedůvěryhodným. Ztrácíme tak pozici vševědoucího Boha.
Vždycky, když čtu o nějakém úžasném novém objevu, který se později ukáže, že zas tak dokonalý není, jsem ráda, že všechno nevíme. Stále máme prostor pro mystiku, zázraky, kreativitu, zvídavost a nutnost důvěry ve vyšší moc, vedení. Jsme součástí něčeho, co se jednoduchým vzorečkem nedá popsat.
Nebo možná dá: LÁSKA.
ZVĚDOMIT NESTAČÍ. ZÁSADNÍ JE PROCÍTIT
Nicméně současný výzkum a věda potvrzuje to, co již bylo známo v pradávných posvátnýh učeních. Jednou z takových věcí je, že víme, že si věci nestačí pouze zvědomit, jak říkáme "mít to v hlavě srovnané" a slovně popsat. Zásadní je též do hloubky procítit emoce, které jsou s danou událostí spojeny.
JSEM NEBO CÍTÍM SE
Ráda vycházím z předpokladu, že emoce jsou energie v pohybu (z anglického "e - motion" = energy in motion). Tato energie vznikla jako reakce na naše konkrétní myšlenky - myšlenkové procesy, které vyšly z určité situace, podmínek, a zároveň to, jak vypadá tato reakce, je ovlivněno naší kulturou, výchovou. Myšlenka spustí reakci - emoci a ta dále určitou chemickou reakci v těle.
Pokud vycházíme z předpokladu, že myšlenka spustí emoci, emoce jsou pak dočasné, nejsme jejich otroci, a není třeba se jimi definovat a onálepkovat. NEJSME SMUTNÍ, ALE CÍTÍME se smutně. Na to skvěle upozorňují autoři úžasné knihy "The Wholebrain Child". "Jsem a cítím se". Schválně si zavřete oči a navnímejte si, jaký je v tom velký rozdíl.
JE TO PROCES
To, co s jistotou víme je, že emoce jsou mocné. Někdy jsou malé, někdy velké. Někdy se jimi necháme úplně ovládnout a máme pocit, že jsme jejich oběť, někdy ne. V momentě, kdy víme, že jsme a cítíme se tak či onak, jsme vždy odpovědni za svůj stav a nikdy nejsme obětí svých emocí. Víme, že své emoce a svůj stav tvoříme.
To jak funguje mechanismus emocí v našem těle, lze velmi snadno zjistit dle mapy Human designu, s čímž vám mohu pomoci nejen u vás, ale i u vašich dětí. To, co zejména potřebujeme, je naučit se s emocemi žít, fungovat, umět jim rozumět, nenechat je ovlivňovat naše reakce, nechat je projít tělem, vytřásat je z těla. Pokud jsme náchylní k jejich přebírání (ne, nejsme chudáci), tak být bdělí, abychom se tomuto vyvarovali.
Píši naučit, protože to je proces. Není jen individuální, je též kolektivní. Dostáváme se do období, kdy začínáme vnímat, že naše pravá mozková hemisféra je stejně důležitá, jako ta levá.
PRAVÁ NEBO LEVÁ
Nyní se konečně dostávám k tomu, proč je tak moc důležité zkoumat emoce. Emoce totiž spojujeme s oblastí pravé mozkové hemisféry. Pravá mozková hemisféra je více v kontaktu s naším fyzickým tělem. Není logická ani lineární. Proto jakékoliv metody, modality, které pracují s emocemi, mohou pozitivně ovlivnit léčení fyzického těla a žít vědomý život a vystupovat ze zátěže rodu, společnosti, atd.
Tyto modality, které sama znám a používám jsou např. Cesta Brandon Bays, Léčivá technika kvantové hypnózy dle Dolores Cannon (QHHT), Léčivý channeling Gabriel, EFT, atd. Pokud se naučíme vnímat své tělo, rozumět svým emocím, propouštět je, naše tělo nás začne odměňovat lepší náladou, uvolněním, pocitem radosti a štěstí, pouštěním toxicity, rigidity, odpuštěním, přijetím a někdy také uzdravením.
Co to znamená?
Někdy "povídání z hlavy" a pojmenovávání prostě nestačí, jak se celá léta tvrdilo. Znamená to, že pokud se odehraje něco, co pro nás není v pořádku, spojí se emoce s danou událostí. Pokud bychom vše vypovídali, emoce procítili a tak je uvolnili, byl by to ideální případ. To se bohužel často nestává. A tak to, co se děje, je že emoce mohou být v těle zůstat "uvězněné" a následně tam způsobit neplechu. To může vypadat různě. Často se stane, že na nezpracovanou událost a emoce po čase zapomeneme. To vše pak různě v těle alchymizuje, až může vzniknout i nějaké fyzické omezení či neadekvátní reakce na něco, co se na první pohled zdá jako malichernost.
KOHERENCE
Proto modality pracující se vzpomínkami a emocemi jsou tak funkční. Přesto slova a pojmenování, vypovídání, kdy si dovolujeme vnímat emoce, potřebujeme též. Naše pravá a levá mozková hemisféra potřebují být v souladu.
Bez toho vlak nejede. Koherence mozku a srdce, které může sladit a vyladit nejen nás, ale také ostatní, až na vzdálenost devět metrů (Dr Joe Dispenza). Emoce jsou propojené s tělem a pravou mozkovou hemisférou.
Emoce jsou v pořádku a potřebujeme je prožívat. Přes metody, které s emocemi pracují, můžeme tak často léčit bolesti fyzického těla.
Toto je ta nejmocnější medicína nové doby, bez které není možné úplné uzdravení.
Studium QHHT s 10% slevou!!!
Zdroje:
"How Emotions are Made" Lisa Feldman Barrett, PH.D.
"The Wholebrain child" Daniel J.Siegel, M.D., and Tina Payne Bryson, PH.D.
Dr Joe Dispenza
HeartMath Institute