Taky se mi občas nechce jít na terapii. Komu by se dobrovlně chtělo se měnit, že?:))
Někdy mám pocit: "Už zase? Jako PROČ?" Už jsem si prošla lecjakými pocity a stavy ohledně terapií:).
Vyrůstali jsme ve společnosti, kde se cení: "Zvládnout vše sám." Umět si pomoci sám/a je úžasné. Člověk si musí umět pomoci sám, jenže někdy to prostě nejde. Nešlápneme si dobrovolně na kuří oko a také více očí víc vidí, více srdcí více cítí, více hlav má více poznatků.
Proč se nám nechce na terapii?
Někdy nejdeme na terapii ze strachu, co zjistíme.
Někdy máme strach, že někdo nám bude radit, nutit nás do něčeho, co nechceme.
Někdy necítíme důvěru a pocit bezpečí.
Máme strach, že "to" nebudeme mít pod kontrolou.
Stydíme se, že jsme něco nezvládli.
Někdy nejdeme, protože tušíme, že budeme muset udělat změny, které udělat nechceme. Jenže, když projedeme těmi strachy, často zjistíme, že nositelem problému jsme my sami.
Raději zůstáváme v bezpečí často nebezpečné situace. Tím mám na mysli, že raději zůstáváme v situaci, kde nevnímáme lásku k sobě, jsme ponižováni, vydíráni, manipulováni, atd. Ale tím, že je to známé, je to pro nás bezpečné a tak neděláme změnu. Někdy si takto "lebedíme" v našich myšlenkách a přesvědčeních, které nám neprospívají a často prezentují hlasy našich rodičů či učitelů z dětství.
Změny jsou v našich očích často nebezpečné. Obnáší totiž v sobě moc rizik. A my se dobrovolně měnit nechceme. Měníme se až v momentě, kdy naše situace je horší, než kroky ke změně. Změna znamená puštění KONTROLY a často i očekávaného výsledku.
Moje otázka tedy zní: "Co nejhoršího se může stát, když na terapii půjdete?"
První věc, kterou si můžeme zvědomit, je že je třeba se ocenit za ODVAHU. Odvahu jít do větší hloubky.
Možná zjistíme, že i my si bráníme ve svém vlastním štěstí.
Můžeme zjistit, že jsme již dlouho v nastavení oběti a nechceme převzít odpovědnost.
Možná zjistíte, že lpíte na něčem, co nelze nijak "pojistit", zabezpečit.
Také ale můžeme zjistit, že JSME DOBRÝ ČLOVĚK.
Atd.
Proto nyní s pokorou, když cítím, že to nejde propustit, odevzdat, si poprosím o pomoc. Bez ponižování sebe, že jsem něco nezvládla. Naopak v síle - "Jupí, jdu propouštět a jupí, nechám si pomoci."
Změny nemají vždy jisté a jasné výsledky. To se potřebujeme naučit přijímat. O tom je nakonec náš život vůbec zde. Někdy se stane i to, že to dopadne všechno mnohem lépe, než jsme si uměli pomyslet.
Na druhé straně jsou lidé, kteří prahnou po terapiích a změny nedělají. O tom zase jindy:).