Kdykoliv jdeme s dcerkou (8 let) do obchodu, nikdy se nestává, že by křičela, vztekala se, dělala scény, že něco chce nebo by kdy chtěla. A to ani když jí byly 2, kdy se to často děje a děti ukazují svoji "sílu" a emoce a je to jejich úkol nebo 4 roky:), kdy se trénují trošku více v tom samém:)).
Přestože to nedělala, pokračovala jsem v následujícím vzorci. Připravila jsem se na to, že to bude dělat a tak než jsme šly, do jakéhokoliv obchodu, kde by náhodou byly i hračky, vždy jsem řekla: "Nemůžu ti nic koupit, nemáme na to peníze (což většinou byla pravda). Dcerka to vždy klidně akceptovala.
O co ale šlo? Šlo o můj strach. Šlo o můj strach, že to nezvládnu, že ona nebude přijímaná a tímpádem já nebudu přijímáná. A navrch mě někdo označí za "špatnou a neschopnou matku". Společnost mne nepřijme, dcerka bude rozmazlená a co taky čekat od starší matky, že?
To, že jsou děti příliš citlivé, vzteklé, pomalé, smutné, stále chtějí naši pozornost, atd. to všechno je pouze naše zrcadlo. A ano. Toto už taky všechno víme:). Pokud je primární rodič, obzvláště maminka, která je většinou tím hlavním majákem a stabilním bodem pro dítě (do 7-mi let), v souladu sama se sebou, na dítěti se tento soulad ukáže. Nálepky, které jsou v určitý moment užitečné, nicméně jaksi ztratí svůj lesk, protože rodič, který se má rád, respektuje a přijímá, stejným přístupem zahrnuje své dítko,
Rodiče často po terapiích, kde jdou opravdu do hloubky svých traumat a zranění, jako např. Cesta Brandon Bays, QHHT dle Dolores Cannon, Terapeutický channeling Gabriel, které pracují s nasloucháním, s emocemi, říkají, že se jim jejich dítě před očima změnilo. Proč? Protože se změnil emocionální náboj v jejich těle. Začali více přijímat sebe a také individualitu svého dítěte. Jejich díťátko pouze již díky zrcadlovým neuronům vyzrcadlilo změnu rodiče.
To neznamená, že neznají své hranice a také určitá společenská pravidla a nikdy neřeknou: "Dost" v obchodě, když dítě křičí na celý obchod, že chce Supermana. Ale není to se vztekem a v oběti, ze strachu, že je společnost nepřijme. Rozumí tomu, že vývoj - evoluce jejich dítěte jim ukládá úkol prosadit se. Vnímají, co se děje zároveň v nich samých. Dovolují si cítit a vnímat své emoce. Mají soucit k sobě, ví, že stále ještě čistí vzorce svých předků (a možná i toto již propustili) a mají soucit ke svým dětem. Mají soucit s okolím, že možná zatím nerozumí způsobu, jakým jednají.
Toto je vzorec, který chceme podporovat a předávat našim dětem. Toto je vzorec síly, sebepoznání a lásky k sobě. Toto je něco, s čím se nerodíme, ale učíme se. Proto ti, kdo se potřebuje změnit, aby ke změně došlo, jsou rodiče, kteří pak mohou dále předávat krásné nástroje vycházející ze zdravého a láskyplného základu.
