Než jsem to pochopila, hodně jsem se natrápila.
V minulosti jsem totiž často naskakovala na kolektivní přesvědčení, že mé životní poslání je také zároveň moje zaměstnání.
Zaměstnání je něco, co máme na to, abychom zaplatili své životní náklady. Když se ale zamyslíme nad tím, jak se žilo dříve, asi tušíme, že ne všichni chodili do kanceláře, obchodu.
To, že chodíme do práce, povinně je něco, co vzniklo v dobách komunismu. Pokud jste neměli práci (alespoň u většiny to tak bylo), bylo to trestné. Prostě museli jste pracovat a basta.
Jenže, kdo určuje, které zaměstnání, je lepší, horší, má být více placeno než to druhé? To vše jsou naše kolektivní dohody. Stále ještě nechápeme na kolektivní úrovni, jak moc důležité je vzdělání, práce v pomáhajících profesích? V době AI? V době, kdy jde absolutně o jednu jedinou kvalitou - AUTENTICITU.
Na mé cestě za poznáním a uchopením, co to ten smysl života vlastně je, jsem si zaměnila, že můj smysl života je moje zaměstnání. My lidé většinou si přejeme být užiteční - přejeme si šířit dobro a tak jsem byla ještě více zmatená. Obzvláště, když jsem byla užitečná, ale nějak k “tomu” naplnění nedocházelo.
Možná to také tak cítíte a nevíte.
Máte zmatek a nikde žádná radost a naplnění a očekáváte, že se objeví v práci, zaměstnání dětech. Možná že na chvilku, v určitých částech to tak je. Jenže i to je celé hra;). Ego - lego:)).
Hra na sama sebe, kdy se stále hledáme.
Protože dokud hledáme, je tam zábava, vzrušení , velké či menší výkyvy - ego.
Když je klid, je zde mír, ticho, následování našeho Vyššího Já - vedení, intuice, což by pro někoho byla NUDA.
Takže …
co si vyberete?
Zábavu nebo Klid?
